Kdysi jsem ten název vybrala vlastně trochu ze zoufalství. Byla jsem unavená.Zahlcená věcmi, povinnostmi, očekáváními.Měla jsem pocit, že pořád něco nestíhám — a přitom jsem se nezastavila ani na chvíli. Domácnost plná věcí.Hlava plná úkolů.A zvláštní pocit, že takhle to má asi být. Že tohle je normální dospělý život. Jenže nebyl. Frustrace nepřichází z nedostatku času Dlouho jsem si myslela, že potřebuji víc času.Lepší organizaci.Více energie.Možná nové věci, které mi život usnadní. Tak jsem nakupovala. Plánovala. Snažila se být efektivnější. A paradoxně jsem byla čím dál unavenější. Až mi postupně došlo něco nepříjemného: Nechyběl mi čas. Chyběl mi prostor. Prostor doma. Prostor v hlavě. Prostor rozhodovat se jinak. Začala jsem…