Jak přežít letní prázdniny s dětmi a neztratit sama sebe

Možná nejsou děti tím, kdo potřebuje více programu. Možná jsme to my, dospělí, kdo potřebuje méně tlaku.

Jak přežít letní prázdniny s dětmi a neztratit sama sebe? Přesně tuhle otázku jsem si letos položila hned první prázdninový den…

Letní prázdniny s dětmi nejsou jen dovolená. Jsou i velká rodičovská logistika.

Děti odhodily školní batohy do kouta, sešity zmizely ze stolů a před námi je osm týdnů, které si většina z nás představuje jako období plné pohody, koupání, zmrzliny a dlouhých letních večerů. Jenže pokud jsi máma, možná to cítíš trochu jinak.

Možná se těšíš. Ale zároveň máš někde vzadu v hlavě ten známý hlásek, který už začal počítat. Kolik máme letos dovolené? Jak skloubíme práci s dětmi doma? Kdo je pohlídá, když budeme oba pracovat? Kolik nás budou stát tábory, výlety nebo dovolená? A hlavně… zvládneme si ty prázdniny vůbec užít?

Přiznám se, že přesně tyhle otázky mi běží hlavou každý rok. A nejsem v tom sama. Před pár dny jsme po předávání vysvědčení ještě chvíli postávaly s ostatními maminkami před školou. Děti pobíhaly kolem nás, někdo se chlubil vysvědčením, jiný řešil, kam půjdou na zmrzlinu. A mezi tím padla úplně obyčejná otázka:

„Tak co budete dělat o prázdninách?“ Čekala jsem tipy na dovolenou. Místo toho jsme během pár minut řešily úplně jiné věci. Kdo bude hlídat děti. Jak zvládnout home office. Jestli letos vyjde tábor. Kolik máme ještě dní dovolené. A jestli se po létě nebudeme potřebovat vrátit do práce hlavně proto, abychom si odpočinuly. V tu chvíli mi došlo, že v tom nejsme samy.

Na sociálních sítích často vidíme usměvavé rodiny na paddleboardech, děti s obří zmrzlinou nebo fotky z exotických dovolených. Jen málokdo ale ukáže tu druhou stránku léta. To nekonečné přemýšlení, kdo co zařídí, jak všechno skloubit a jestli bude na konci měsíce ještě něco zbývat na účtu.

A přitom právě tohle je realita spousty rodin.

Prázdniny nejsou náročné pro děti. Jsou náročné pro rodiče.

Když se nad tím zamyslíš čistě matematicky, není divu, že jsou letní prázdniny pro mnoho rodičů stresující. Děti mají před sebou dva měsíce volna. Většina z nás má čtyři nebo pět týdnů dovolené za celý rok. Už jen tahle jednoduchá rovnice vlastně nemůže vycházet.

Naši rodiče to často měli jinak. Spousta z nás trávila celé týdny u babiček a dědečků. Dnes ale mnoho prarodičů ještě pracuje, mají svůj vlastní život nebo bydlí stovky kilometrů daleko. Ne každý má chalupu. Ne každý má velkou rodinu. A ne každý má možnost říct: „Nevadí, děti budou měsíc u babičky.“

Do toho připočítej home office. Na papíře to zní jako ideální řešení. Ve skutečnosti ale sedíš u počítače, snažíš se dopsat e-mail, zatímco jedno dítě hledá plavky, druhé má hlad a třetí se tě už potřetí během deseti minut přijde zeptat, jestli si může pustit pohádku. Práce stojí. Domácnost jede naplno. Děti chtějí pozornost. A ty máš pocit, že nikde nejsi dost.

Ani v práci. Ani doma. Možná je to právě ten pocit, který nás vyčerpává nejvíc. Ne samotné děti. Ale tlak být ve všech rolích zároveň.

A pak je tu ještě jedna věc. Peníze.

Pamatuješ si, když výlet znamenal namazané chleby, čaj v termosce a cestu vlakem? Já ano.

Dnes si často říkám, že i obyčejný den s dětmi mimo domov se umí pořádně prodražit. Vstupné. Parkování. Oběd. Zmrzlina. Pití. A samozřejmě něco malého, co si děti „nutně potřebují odnést domů“.

Najednou zjistíš, že jeden den stál dva tisíce korun. A jestli chceš podobných dnů zažít během léta deset nebo patnáct, začneš počítat. Jenže víš, co jsem si letos uvědomila?

Možná jsme si jako rodiče nechali nenápadně vsugerovat, že dobré prázdniny musí být plné atrakcí, výletů a drahých zážitků. Že když nepojedeme do aquaparku, zábavního parku nebo na další placenou atrakci, budou děti o něco ochuzené. Jenže čím déle o tom přemýšlím, tím méně jsem si tím jistá. Možná jsme totiž zapomněli, co dělalo léto kouzelným, když jsme byli děti my…

Možná jsme zapomněli, jak vypadají obyčejné prázdniny

Před pár týdny jsem se vrátila z Itálie. Jen já a můj partner. Půjčili jsme si skútr a několik dní projížděli zemi od Říma až po Benátky. Nebyla to dovolená plná odškrtávání památek. Byla to dovolená, během které jsem měla po dlouhé době prostor jen přemýšlet. Vítr ve vlasech, dlouhé cesty, výhledy na vinice, olivové háje a malá městečka. Najednou nebylo kam spěchat.

A právě tam mi došlo něco, co se mi od té doby vrací téměř každý den. Jak strašně jsme si jako dospělí zkomplikovali obyčejný život.

Máme pocit, že všechno musí být větší, lepší, zajímavější a dokonale naplánované. A stejně tak jsme začali přemýšlet i o prázdninách. Jako by jejich úspěch závisel na tom, kolik výletů stihneme, kolik atrakcí navštívíme nebo kolik zážitků dětem vytvoříme. Jenže když jsem si začala vybavovat svoje vlastní dětství, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc.

Nevybavil se mi žádný aquapark. Nevybavila se mi drahá dovolená. Nevybavil se mi ani jediný zábavní park.

Místo toho jsem najednou úplně živě viděla dědu, jak v montérkách natírá plot. Já vedle něj se štětcem v ruce, přesvědčená, že odvádím tu nejdůležitější práci na světě. Cítila jsem vůni třešní, které jsme jedli rovnou ze stromu, slyšela cvrčky a viděla mokré plavky přehozené přes zahradní židli, protože jsme celé odpoledne běhali mezi zahradou a bazénkem. Vzpomněla jsem si na domeček na stromě, který nám děda postavil, na večerní opékání buřtů, na špinavá kolena, odřená chodidla a ruce ulepené od rybízu.

Pamatuju si ten zvláštní pocit svobody. Nikdo nám neorganizoval každou hodinu dne. Nikdo neřešil, jestli máme dostatek podnětů nebo jestli jsme navštívili všechny atrakce v okolí. Prostě jsme ráno vyběhli ven a domů se vraceli až ve chvíli, kdy se začalo stmívat. To byly moje prázdniny. Obyčejné.

A přesto jsou to ty nejkrásnější vzpomínky, které si z dětství nesu.

Možná právě proto si dnes čím dál častěji říkám, jestli jsme se jako rodiče někde cestou neztratili. Ne proto, že bychom dělali něco špatně. Naopak. Myslím, že se snažíme až příliš. Chceme být dobrými rodiči, a tak plánujeme, organizujeme, hledáme inspiraci, rezervujeme vstupenky a máme pocit, že čím víc dětem nabídneme, tím krásnější dětství budou mít.

Jenže co když si jednou nebudou pamatovat ten nejdražší výlet? Co když si budou pamatovat úplně obyčejný večer, kdy jste si společně lehli do trávy a pozorovali padající hvězdy? Přespání ve stanu na zahradě. Vodní bitvu s hadicí. Bublaninu upečenou z třešní, které jste ráno společně natrhali. Nebo den, kdy jste vlastně nedělali vůbec nic. Jen jste byli spolu.

A možná právě to je ta největší lekce, kterou si letos z léta chci odnést i já. Nemusím svým dětem vytvářet dokonalé prázdniny. Stačí, když jim vytvořím prostor, aby si je mohly opravdu prožít.

A upřímně? Myslím, že úplně stejný prostor potřebujeme i my, dospělí.

Letos to chci zkusit jinak

Neříkám, že letos nepojedeme na žádný výlet. Že nebudeme objevovat nová místa nebo že si nedáme zmrzlinu někde na náměstí po celodenním výletě. To k létu patří a děti z těchto dnů mají obrovskou radost. Jen už nechci mít pocit, že když jeden den nic neplánujeme, je to promarněný den. Naopak.

Mám pocit, že právě ty dny, kdy se ráno probudíme bez přesného plánu, mohou být nakonec ty nejhezčí. Přála bych si, aby letošní léto bylo pomalejší. Abychom nemuseli každé ráno řešit, kam pojedeme, co všechno musíme stihnout a jestli jsme dětem připravili dostatečně zajímavý program.

Chci, aby bylo v pořádku zůstat celý den doma. Vytáhnout na zahradu deku. Pustit dětem hadici. Udělat si ledovou kávu. Přečíst si pár kapitol knížky, zatímco si děti hrají. Večer zapálit oheň, opéct buřty a dívat se, jak se pomalu stmívá. Možná to nezní jako nic výjimečného. Ale čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že právě obyčejné okamžiky bývají ty nejvzácnější.

Také bych si přála, aby letošní prázdniny nebyly jen o dětech. To možná zní na první přečtení trochu sobecky. Jenže když je máma celé léto vyčerpaná, ve stresu a neustále ve službě, nakonec si prázdniny neužije nikdo. Začínám si uvědomovat, že stejně jako děti potřebují čas na hraní, potřebuju ho i já.

Čas číst si. Čas jít sama na procházku. Čas dát si ráno kávu ještě teplou. Čas tvořit.

Možná si po letech zase vytáhnu barvy a zkusím něco namalovat. Během naší cesty po Itálii jsem si totiž znovu připomněla, jak moc mě inspiruje umění. V galeriích, na ulicích i v malých městech jsem měla pocit, že kreativita je přirozenou součástí života. A uvědomila jsem si, že mi doma chybí.

Možná právě prázdniny jsou tím správným obdobím, kdy nemusíme tvořit jen program pro děti, ale můžeme znovu objevit i to, co dělá radost nám samotným. Protože děti nepotřebují dokonalou mámu. Potřebují mámu, která se umí smát. Která si sedne do trávy. Která se nebojí být chvíli bez plánu. A která jim ukáže, že léto nemusí být o výkonu, ale o společně stráveném čase.

A víš co? Možná letos nestihneme všechno. Možná nenavštívíme všechny atrakce, které na nás budou vyskakovat na sociálních sítích. Možná nebudeme mít každý den dokonalý.

Ale pokud si jednou moje děti vzpomenou na vůni opékaných buřtů, na večery strávené na dece pod hvězdami, na třešně utržené přímo ze stromu nebo na vodní bitvu na zahradě, budu mít pocit, že jsme letošní prázdniny zvládli přesně tak, jak jsme měli.

A kdybych ti měla na závěr říct jen jednu jedinou věc…

Nezapamatujeme si všechna místa, která jsme navštívili. Nezapamatujeme si každou atrakci ani každou zmrzlinu. Ale budeme si pamatovat ten pocit.

Pocit, že jsme měli čas. Že jsme nemuseli nikam spěchat. Že jsme seděli dlouho u snídaně, smáli se u večeře na zahradě a večer poslouchali cvrčky. Že děti pobíhaly bosky po trávě, vracely se domů se špinavými koleny a rukama ulepenýma od třešní. Že jsme si někdy jen sedli na deku a dívali se na mraky, aniž bychom měli pocit, že bychom měli být někde úplně jinde.

Možná právě tohle je léto, které si jednou naše děti ponesou v sobě. A možná právě takové léto potřebujeme i my. Bez tlaku na dokonalost. Bez pocitu, že musíme být neustále produktivní. Bez srovnávání s tím, co vidíme na sociálních sítích. Stačí být spolu. Stačí zpomalit. Stačí si dovolit obyčejné prázdniny.

Když jsem tenhle článek dopsala, uvědomila jsem si, že jsem vlastně sepisovala všechno, co bych si sama přála během letošního léta nezapomenout. A protože věřím, že v tom nejsem sama, připravila jsem malý dárek i pro vás.

Vznikl z toho Prázdninový bucket list obyčejného léta – seznam drobných radostí, které nestojí skoro nic, ale často se na ně v každodenním shonu zapomíná. Nečekejte žádné drahé atrakce ani složité plánování. Jen inspiraci, jak si užít léto pomaleji, vědoměji a s větší lehkostí.

Pokud si ho chcete vytisknout a pověsit třeba na lednici, stáhněte si ho zdarma níže.

A jestli si letos z celého seznamu odškrtnete jen pár věcí, vůbec to nevadí.

Protože nejde o to stihnout všechno.

Jde o to, aby jednou vaše děti mohly říct:

To byly krásné prázdniny.

A vy si mohly říct úplně to samé.

Přeji vám krásné, klidné a hlavně obyčejné léto. 🌿🍒