Naše cesta k první třídě

Březen 2025
Moje (zatím ještě) pětiletá Karolínka má v září nastoupit do školy. Jen to napíšu a už cítím, jak se mi potí ruce. Ano, mám strach. Obrovský. Karolínka je šikovná, chytrá, jemná holčička. Jen má tu „drobnost“ – logopedickou vadu řeči. Mně a její starší sestře rozumíme skvěle, ale zbytek světa? Občas to vypadá, jako by Karolínka mluvila vlastním tajným jazykem.
Školka doporučila speciální kroužek, takový předprvňácký bootcamp. Tam jsme potkali paní z pedagogicko-psychologické poradny, která s námi domluvila vyšetření školní připravenosti dítěte. Výsledky? Pozitivní. Tedy – jak pro koho. Ukazuje se, že vada řeči dnes není důvod k odkladu školní docházky. Jinak je Karolínka prý úplně v pohodě, takže žádné „ještě rok ve školce“ se nekoná.

Duben–květen 2025
Zápis do první třídy zvládla Karolínka na jedničku. Já u toho málem nedýchala, ale ona? Klid, pohoda, pastelka. Budoucí prvňáčci pak začali každou středu navštěvovat školu, aby si zvykli na prostředí. Líbilo se jim to. Jenže – jak už to bývá – paní učitelka, která je tím provázela, odchází do důchodu. Takže vlastně jen taková „zkušební verze“.
Paní ředitelka nás hned ujistila, že udělá maximum, aby našla tu nejlepší třídní učitelku. No, popravdě, tohle není úplně maličkost. Protože všichni víme, že první třídní učitelka je naprosto klíčová. Ona buď dítěti školu zamiluje, nebo z ní udělá devítiletý hororový seriál, kde hlavní role patří ranním scénám: „Já tam nejdu!“

Červen 2025 – první část
Karolínka se začíná těšit. Má totiž štěstí – její nejlepší kamarádka nakonec půjde do školy taky, i když je o pár dní mladší. Poradna jí dala zelenou a já věřím, že je to dobře.
A pak přijde den D – první třídní schůzka. Sedíme ve třídě, čekáme, až nám paní učitelka představí, co máme pro děti během prázdnin zařídit. Dveře se otevřou. A já… no… jak to říct slušně? Připadám si, jako by právě vešel hororový rekvizitář. Vím, že se nemá soudit podle vzhledu. Ale věřte mi – v tu chvíli mi tuhla krev v žilách. A nejen mně. Všichni rodiče seděli potichu, žaludky stažené, a já se snažila představit si, jak tahle paní povede moji jemnou, citlivou, blonďatou Karolínku. Jak jí vysvětlí, že jí nerozumí. Jak se na ni „jen špatně podívá“. To by bylo nadobro po důvěře.
Venku před školou se hned tvoří hloučky rodičů. Šepot, přikyvování, výrazy typu „to snad není možné“. A já si říkám – díky bohu, nejsem v tom sama.

Červen 2025 – druhá část
Začínají mi chodit první zprávy. Rodiče mě odchytávají před školkou, ptají se na můj názor. A ten máme, zdá se, všichni stejný. Jedna maminka byla tak vyděšená, že rovnou přehlásila dítě na jinou školu. Zbytek zakládá WhatsAppovou skupinu rodičů a padá dohoda: nedělejme ukvapené závěry, dejme paní učitelce šanci. Zní to hezky, ale mezitím už tatínek jednoho z dětí shání reference. A ty? Bohužel – žádná sláva. Spíš naopak.
Kontaktujeme tedy paní ředitelku. A světe div se – ta nás přizve ke společné diskusi. Výsledkem je, že paní učitelku sama prověřila a zjistila tak závažné skutečnosti, že ji odmítla přijmout. Podrobnosti nám sice nesdělí, ale potvrzuje: naše intuice byla správná. A prý v celé své dvacetileté kariéře se s něčím podobným nesetkala.
A tak máme vyhráno – nebo aspoň první kolo. Ředitelka školy nás prosí o důvěru, že přes prázdniny vybere někoho, kdo bude opravdu „nejlepší možná paní učitelka“. Já doufám, že ano. Protože jinak budu muset začít řešit jinou formu povinného školního vzdělávání pro svou holčičku.

Pokračování příště…

Máte doma prvňáčka, nebo se na školu teprve chystáte? Ráda si přečtu vaše tipy, trable i malé vítězství – pište do komentářů!