Možná nejsou děti tím, kdo potřebuje více programu. Možná jsme to my, dospělí, kdo potřebuje méně tlaku.

Jak přežít letní prázdniny s dětmi a neztratit sama sebe? Přesně tuhle otázku jsem si letos položila hned první prázdninový den…

Letní prázdniny s dětmi nejsou jen dovolená. Jsou i velká rodičovská logistika.

Děti odhodily školní batohy do kouta, sešity zmizely ze stolů a před námi je osm týdnů, které si většina z nás představuje jako období plné pohody, koupání, zmrzliny a dlouhých letních večerů. Jenže pokud jsi máma, možná to cítíš trochu jinak.

Možná se těšíš. Ale zároveň máš někde vzadu v hlavě ten známý hlásek, který už začal počítat. Kolik máme letos dovolené? Jak skloubíme práci s dětmi doma? Kdo je pohlídá, když budeme oba pracovat? Kolik nás budou stát tábory, výlety nebo dovolená? A hlavně… zvládneme si ty prázdniny vůbec užít?

Přiznám se, že přesně tyhle otázky mi běží hlavou každý rok. A nejsem v tom sama. Před pár dny jsme po předávání vysvědčení ještě chvíli postávaly s ostatními maminkami před školou. Děti pobíhaly kolem nás, někdo se chlubil vysvědčením, jiný řešil, kam půjdou na zmrzlinu. A mezi tím padla úplně obyčejná otázka:

„Tak co budete dělat o prázdninách?“ Čekala jsem tipy na dovolenou. Místo toho jsme během pár minut řešily úplně jiné věci. Kdo bude hlídat děti. Jak zvládnout home office. Jestli letos vyjde tábor. Kolik máme ještě dní dovolené. A jestli se po létě nebudeme potřebovat vrátit do práce hlavně proto, abychom si odpočinuly. V tu chvíli mi došlo, že v tom nejsme samy.

Na sociálních sítích často vidíme usměvavé rodiny na paddleboardech, děti s obří zmrzlinou nebo fotky z exotických dovolených. Jen málokdo ale ukáže tu druhou stránku léta. To nekonečné přemýšlení, kdo co zařídí, jak všechno skloubit a jestli bude na konci měsíce ještě něco zbývat na účtu.

A přitom právě tohle je realita spousty rodin.

Prázdniny nejsou náročné pro děti. Jsou náročné pro rodiče.

Když se nad tím zamyslíš čistě matematicky, není divu, že jsou letní prázdniny pro mnoho rodičů stresující. Děti mají před sebou dva měsíce volna. Většina z nás má čtyři nebo pět týdnů dovolené za celý rok. Už jen tahle jednoduchá rovnice vlastně nemůže vycházet.

Naši rodiče to často měli jinak. Spousta z nás trávila celé týdny u babiček a dědečků. Dnes ale mnoho prarodičů ještě pracuje, mají svůj vlastní život nebo bydlí stovky kilometrů daleko. Ne každý má chalupu. Ne každý má velkou rodinu. A ne každý má možnost říct: „Nevadí, děti budou měsíc u babičky.“

Do toho připočítej home office. Na papíře to zní jako ideální řešení. Ve skutečnosti ale sedíš u počítače, snažíš se dopsat e-mail, zatímco jedno dítě hledá plavky, druhé má hlad a třetí se tě už potřetí během deseti minut přijde zeptat, jestli si může pustit pohádku. Práce stojí. Domácnost jede naplno. Děti chtějí pozornost. A ty máš pocit, že nikde nejsi dost.

Ani v práci. Ani doma. Možná je to právě ten pocit, který nás vyčerpává nejvíc. Ne samotné děti. Ale tlak být ve všech rolích zároveň.

A pak je tu ještě jedna věc. Peníze.

Pamatuješ si, když výlet znamenal namazané chleby, čaj v termosce a cestu vlakem? Já ano.

Dnes si často říkám, že i obyčejný den s dětmi mimo domov se umí pořádně prodražit. Vstupné. Parkování. Oběd. Zmrzlina. Pití. A samozřejmě něco malého, co si děti „nutně potřebují odnést domů“.

Najednou zjistíš, že jeden den stál dva tisíce korun. A jestli chceš podobných dnů zažít během léta deset nebo patnáct, začneš počítat. Jenže víš, co jsem si letos uvědomila?

Možná jsme si jako rodiče nechali nenápadně vsugerovat, že dobré prázdniny musí být plné atrakcí, výletů a drahých zážitků. Že když nepojedeme do aquaparku, zábavního parku nebo na další placenou atrakci, budou děti o něco ochuzené. Jenže čím déle o tom přemýšlím, tím méně jsem si tím jistá. Možná jsme totiž zapomněli, co dělalo léto kouzelným, když jsme byli děti my…

Možná jsme zapomněli, jak vypadají obyčejné prázdniny

Před pár týdny jsem se vrátila z Itálie. Jen já a můj partner. Půjčili jsme si skútr a několik dní projížděli zemi od Říma až po Benátky. Nebyla to dovolená plná odškrtávání památek. Byla to dovolená, během které jsem měla po dlouhé době prostor jen přemýšlet. Vítr ve vlasech, dlouhé cesty, výhledy na vinice, olivové háje a malá městečka. Najednou nebylo kam spěchat.

A právě tam mi došlo něco, co se mi od té doby vrací téměř každý den. Jak strašně jsme si jako dospělí zkomplikovali obyčejný život.

Máme pocit, že všechno musí být větší, lepší, zajímavější a dokonale naplánované. A stejně tak jsme začali přemýšlet i o prázdninách. Jako by jejich úspěch závisel na tom, kolik výletů stihneme, kolik atrakcí navštívíme nebo kolik zážitků dětem vytvoříme. Jenže když jsem si začala vybavovat svoje vlastní dětství, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc.

Nevybavil se mi žádný aquapark. Nevybavila se mi drahá dovolená. Nevybavil se mi ani jediný zábavní park.

Místo toho jsem najednou úplně živě viděla dědu, jak v montérkách natírá plot. Já vedle něj se štětcem v ruce, přesvědčená, že odvádím tu nejdůležitější práci na světě. Cítila jsem vůni třešní, které jsme jedli rovnou ze stromu, slyšela cvrčky a viděla mokré plavky přehozené přes zahradní židli, protože jsme celé odpoledne běhali mezi zahradou a bazénkem. Vzpomněla jsem si na domeček na stromě, který nám děda postavil, na večerní opékání buřtů, na špinavá kolena, odřená chodidla a ruce ulepené od rybízu.

Pamatuju si ten zvláštní pocit svobody. Nikdo nám neorganizoval každou hodinu dne. Nikdo neřešil, jestli máme dostatek podnětů nebo jestli jsme navštívili všechny atrakce v okolí. Prostě jsme ráno vyběhli ven a domů se vraceli až ve chvíli, kdy se začalo stmívat. To byly moje prázdniny. Obyčejné.

A přesto jsou to ty nejkrásnější vzpomínky, které si z dětství nesu.

Možná právě proto si dnes čím dál častěji říkám, jestli jsme se jako rodiče někde cestou neztratili. Ne proto, že bychom dělali něco špatně. Naopak. Myslím, že se snažíme až příliš. Chceme být dobrými rodiči, a tak plánujeme, organizujeme, hledáme inspiraci, rezervujeme vstupenky a máme pocit, že čím víc dětem nabídneme, tím krásnější dětství budou mít.

Jenže co když si jednou nebudou pamatovat ten nejdražší výlet? Co když si budou pamatovat úplně obyčejný večer, kdy jste si společně lehli do trávy a pozorovali padající hvězdy? Přespání ve stanu na zahradě. Vodní bitvu s hadicí. Bublaninu upečenou z třešní, které jste ráno společně natrhali. Nebo den, kdy jste vlastně nedělali vůbec nic. Jen jste byli spolu.

A možná právě to je ta největší lekce, kterou si letos z léta chci odnést i já. Nemusím svým dětem vytvářet dokonalé prázdniny. Stačí, když jim vytvořím prostor, aby si je mohly opravdu prožít.

A upřímně? Myslím, že úplně stejný prostor potřebujeme i my, dospělí.

Letos to chci zkusit jinak

Neříkám, že letos nepojedeme na žádný výlet. Že nebudeme objevovat nová místa nebo že si nedáme zmrzlinu někde na náměstí po celodenním výletě. To k létu patří a děti z těchto dnů mají obrovskou radost. Jen už nechci mít pocit, že když jeden den nic neplánujeme, je to promarněný den. Naopak.

Mám pocit, že právě ty dny, kdy se ráno probudíme bez přesného plánu, mohou být nakonec ty nejhezčí. Přála bych si, aby letošní léto bylo pomalejší. Abychom nemuseli každé ráno řešit, kam pojedeme, co všechno musíme stihnout a jestli jsme dětem připravili dostatečně zajímavý program.

Chci, aby bylo v pořádku zůstat celý den doma. Vytáhnout na zahradu deku. Pustit dětem hadici. Udělat si ledovou kávu. Přečíst si pár kapitol knížky, zatímco si děti hrají. Večer zapálit oheň, opéct buřty a dívat se, jak se pomalu stmívá. Možná to nezní jako nic výjimečného. Ale čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že právě obyčejné okamžiky bývají ty nejvzácnější.

Také bych si přála, aby letošní prázdniny nebyly jen o dětech. To možná zní na první přečtení trochu sobecky. Jenže když je máma celé léto vyčerpaná, ve stresu a neustále ve službě, nakonec si prázdniny neužije nikdo. Začínám si uvědomovat, že stejně jako děti potřebují čas na hraní, potřebuju ho i já.

Čas číst si. Čas jít sama na procházku. Čas dát si ráno kávu ještě teplou. Čas tvořit.

Možná si po letech zase vytáhnu barvy a zkusím něco namalovat. Během naší cesty po Itálii jsem si totiž znovu připomněla, jak moc mě inspiruje umění. V galeriích, na ulicích i v malých městech jsem měla pocit, že kreativita je přirozenou součástí života. A uvědomila jsem si, že mi doma chybí.

Možná právě prázdniny jsou tím správným obdobím, kdy nemusíme tvořit jen program pro děti, ale můžeme znovu objevit i to, co dělá radost nám samotným. Protože děti nepotřebují dokonalou mámu. Potřebují mámu, která se umí smát. Která si sedne do trávy. Která se nebojí být chvíli bez plánu. A která jim ukáže, že léto nemusí být o výkonu, ale o společně stráveném čase.

A víš co? Možná letos nestihneme všechno. Možná nenavštívíme všechny atrakce, které na nás budou vyskakovat na sociálních sítích. Možná nebudeme mít každý den dokonalý.

Ale pokud si jednou moje děti vzpomenou na vůni opékaných buřtů, na večery strávené na dece pod hvězdami, na třešně utržené přímo ze stromu nebo na vodní bitvu na zahradě, budu mít pocit, že jsme letošní prázdniny zvládli přesně tak, jak jsme měli.

A kdybych ti měla na závěr říct jen jednu jedinou věc…

Nezapamatujeme si všechna místa, která jsme navštívili. Nezapamatujeme si každou atrakci ani každou zmrzlinu. Ale budeme si pamatovat ten pocit.

Pocit, že jsme měli čas. Že jsme nemuseli nikam spěchat. Že jsme seděli dlouho u snídaně, smáli se u večeře na zahradě a večer poslouchali cvrčky. Že děti pobíhaly bosky po trávě, vracely se domů se špinavými koleny a rukama ulepenýma od třešní. Že jsme si někdy jen sedli na deku a dívali se na mraky, aniž bychom měli pocit, že bychom měli být někde úplně jinde.

Možná právě tohle je léto, které si jednou naše děti ponesou v sobě. A možná právě takové léto potřebujeme i my. Bez tlaku na dokonalost. Bez pocitu, že musíme být neustále produktivní. Bez srovnávání s tím, co vidíme na sociálních sítích. Stačí být spolu. Stačí zpomalit. Stačí si dovolit obyčejné prázdniny.

Když jsem tenhle článek dopsala, uvědomila jsem si, že jsem vlastně sepisovala všechno, co bych si sama přála během letošního léta nezapomenout. A protože věřím, že v tom nejsem sama, připravila jsem malý dárek i pro vás.

Vznikl z toho Prázdninový bucket list obyčejného léta – seznam drobných radostí, které nestojí skoro nic, ale často se na ně v každodenním shonu zapomíná. Nečekejte žádné drahé atrakce ani složité plánování. Jen inspiraci, jak si užít léto pomaleji, vědoměji a s větší lehkostí.

Pokud si ho chcete vytisknout a pověsit třeba na lednici, stáhněte si ho zdarma níže.

A jestli si letos z celého seznamu odškrtnete jen pár věcí, vůbec to nevadí.

Protože nejde o to stihnout všechno.

Jde o to, aby jednou vaše děti mohly říct:

To byly krásné prázdniny.

A vy si mohly říct úplně to samé.

Přeji vám krásné, klidné a hlavně obyčejné léto.

Michelle

Byla jsem unavená.
Zahlcená věcmi, povinnostmi, očekáváními.
Měla jsem pocit, že pořád něco nestíhám — a přitom jsem se nezastavila ani na chvíli.

Domácnost plná věcí.
Hlava plná úkolů.
A zvláštní pocit, že takhle to má asi být. Že tohle je normální dospělý život.

Jenže nebyl.

Frustrace nepřichází z nedostatku času

Dlouho jsem si myslela, že potřebuji víc času.
Lepší organizaci.
Více energie.
Možná nové věci, které mi život usnadní.

Tak jsem nakupovala. Plánovala. Snažila se být efektivnější. A paradoxně jsem byla čím dál unavenější. Až mi postupně došlo něco nepříjemného:

Nechyběl mi čas. Chyběl mi prostor.

Prostor doma. Prostor v hlavě. Prostor rozhodovat se jinak.

Začala jsem ubírat

Ne dramaticky. Ne přes noc.

Jen jsem přestala kupovat věci, které vlastně nepotřebujeme.
Začala jsem se ptát, proč něco vlastně dělám.
A jestli mi to opravdu něco dává.

Zjistila jsem, že minimalismus není o prázdném bytě. Je o svobodě.

O tom, že:

• nemusíte pořád uklízet,
• nemusíte pořád dohánět,
• nemusíte pořád chtít víc.

Najednou bylo víc klidu. A zvláštně — i víc času.

Jednodušší neznamená méně

Postupně jsem začala měnit i další věci.

Jak nakupuju.
Co jíme.
Kam chodíme.
S kým trávím čas.

Nevzdali jsme se života. Jen jsme ho přestali komplikovat.

Pořád máme věci. Pořád fungujeme normálně. Jen si víc vybíráme.

A právě to mě z frustrace začalo vytahovat ven.

Proč se Frustrovaná máma vrací

Dnes už nechci psát o frustraci.

Chci psát o cestě ven z ní.

O tom, že:

• nemusíme žít podle tlaku společnosti,
• nemusíme být pořád produktivní,
• nemusíme mít všechno.

Stačí začít malými změnami.

Proto se tenhle blog vrací. Možná jiný než dřív — ale mnohem opravdovější.

Ne jako návod na dokonalý život.

Spíš jako prostor pro ženy, které cítí, že to jde i jinak.

Možná nejsi frustrovaná. Možná jsi jen přehlcená.

A možná stačí začít ubírat.

Michelle

Duben–květen 2025
Zápis do první třídy zvládla Karolínka na jedničku. Já u toho málem nedýchala, ale ona? Klid, pohoda, pastelka. Budoucí prvňáčci pak začali každou středu navštěvovat školu, aby si zvykli na prostředí. Líbilo se jim to. Jenže – jak už to bývá – paní učitelka, která je tím provázela, odchází do důchodu. Takže vlastně jen taková „zkušební verze“.
Paní ředitelka nás hned ujistila, že udělá maximum, aby našla tu nejlepší třídní učitelku. No, popravdě, tohle není úplně maličkost. Protože všichni víme, že první třídní učitelka je naprosto klíčová. Ona buď dítěti školu zamiluje, nebo z ní udělá devítiletý hororový seriál, kde hlavní role patří ranním scénám: „Já tam nejdu!“

Červen 2025 – první část
Karolínka se začíná těšit. Má totiž štěstí – její nejlepší kamarádka nakonec půjde do školy taky, i když je o pár dní mladší. Poradna jí dala zelenou a já věřím, že je to dobře.
A pak přijde den D – první třídní schůzka. Sedíme ve třídě, čekáme, až nám paní učitelka představí, co máme pro děti během prázdnin zařídit. Dveře se otevřou. A já… no… jak to říct slušně? Připadám si, jako by právě vešel hororový rekvizitář. Vím, že se nemá soudit podle vzhledu. Ale věřte mi – v tu chvíli mi tuhla krev v žilách. A nejen mně. Všichni rodiče seděli potichu, žaludky stažené, a já se snažila představit si, jak tahle paní povede moji jemnou, citlivou, blonďatou Karolínku. Jak jí vysvětlí, že jí nerozumí. Jak se na ni „jen špatně podívá“. To by bylo nadobro po důvěře.
Venku před školou se hned tvoří hloučky rodičů. Šepot, přikyvování, výrazy typu „to snad není možné“. A já si říkám – díky bohu, nejsem v tom sama.

Červen 2025 – druhá část
Začínají mi chodit první zprávy. Rodiče mě odchytávají před školkou, ptají se na můj názor. A ten máme, zdá se, všichni stejný. Jedna maminka byla tak vyděšená, že rovnou přehlásila dítě na jinou školu. Zbytek zakládá WhatsAppovou skupinu rodičů a padá dohoda: nedělejme ukvapené závěry, dejme paní učitelce šanci. Zní to hezky, ale mezitím už tatínek jednoho z dětí shání reference. A ty? Bohužel – žádná sláva. Spíš naopak.
Kontaktujeme tedy paní ředitelku. A světe div se – ta nás přizve ke společné diskusi. Výsledkem je, že paní učitelku sama prověřila a zjistila tak závažné skutečnosti, že ji odmítla přijmout. Podrobnosti nám sice nesdělí, ale potvrzuje: naše intuice byla správná. A prý v celé své dvacetileté kariéře se s něčím podobným nesetkala.
A tak máme vyhráno – nebo aspoň první kolo. Ředitelka školy nás prosí o důvěru, že přes prázdniny vybere někoho, kdo bude opravdu „nejlepší možná paní učitelka“. Já doufám, že ano. Protože jinak budu muset začít řešit jinou formu povinného školního vzdělávání pro svou holčičku.

Pokračování příště…

Máte doma prvňáčka, nebo se na školu teprve chystáte? Ráda si přečtu vaše tipy, trable i malé vítězství – pište do komentářů!

Pokud se někdy cítíte zahlcené nebo unavené, vězte, že v tom nejste samy. Mnoho maminek prochází podobnými pocity, a není žádná ostuda o tom mluvit. Dobrou zprávou je, že na každou výzvu existuje řešení. Malými kroky můžete postupně najít rovnováhu, klid a čas i na sebe.

Tento článek vás provede 30 nejčastějšími výzvami, kterým maminky čelí, a nabídne praktické tipy a strategie, jak je zvládnout. Jste připravené začít?

1. Nedostatek času na sebe
Prvním krokem je uvědomění si, že péče o sebe není luxus, ale nutnost. Zkuste každý den věnovat aspoň 15 minut jen pro sebe. Udělejte si kávu, přečtěte pár stránek z knihy, dejte si relaxační koupel – cokoliv, co vás nabije energií.

2. Přetížení z multitaskingu
Naučte se delegovat. Nemusíte být superžena, která zvládne všechno sama. Zapojte partnera, děti nebo využijte služeb, které vám ulehčí – třeba úklidovou službu nebo donášku jídla.

3. Vyčerpanost a únava
Spánek je základem. Zkuste si zavést pevný spánkový režim, i kdyby to znamenalo, že půjdete spát dříve. Pokud máte malé děti, vyzkoušejte spát, když spí ony – i krátký odpočinek během dne pomůže.

4. Nedostatek podpory od partnera nebo okolí
Komunikujte! Otevřeně sdílejte, co potřebujete, a nebojte se požádat o pomoc. Vysvětlete, že jste tým a že každá ruka k dílu se počítá.

5. Pocit osamělosti
Najděte si komunitu podobně smýšlejících maminek. Ať už online nebo offline – sdílení zkušeností vás posílí a pocit izolace zmizí.

6. Zahlcení domácími pracemi
Zaveďte systém – například úklidový plán na celý týden. A co je nejdůležitější: nechte si pomoct. Každý člen rodiny může přispět.

7. Pocit selhání jako matka
Pamatujte, že žádná máma není perfektní. Děláte, co můžete, a to je více než dost. Vaše děti potřebují lásku, ne dokonalost.

8. Nedostatek volného času pro relaxaci
Začněte plánovat čas na relaxaci stejně jako jakoukoli jinou povinnost. Zapište si ho do diáře a dodržujte ho bez výčitek.

9. Nervozita z finanční situace
Přehodnoťte rodinný rozpočet, plánujte výdaje a nebojte se hledat způsoby, jak ušetřit. Klid na duši je mnohdy více než perfektní nový nábytek.

10. Pocit, že nejste dost dobrá
Zastavte se a zamyslete – porovnáváte se s realitou, nebo s iluzí, kterou vidíte na sociálních sítích? Každá rodina je jiná a vy děláte to nejlepší pro tu svou.

11. Problémy s organizací času
Zkuste si večer udělat plán na další den. Pomůže vám to cítit se organizovaněji a méně zahlceně.

12. Nedostatek energie na partnerský vztah
Postarejte se o svůj vztah stejně, jako se staráte o rodinu. Naplánujte si pravidelně „rande večer“, i kdyby to mělo být doma u filmu.

13. Strach o budoucnost dětí
Nikdo nemá křišťálovou kouli. Důležité je být přítomní teď a tady. Vaše děti si budou pamatovat hlavně vaši lásku a podporu.

14. Neustálý hluk a chaos
Vymezte si čas na klid. I pár minut denně, kdy si děti hrají samy nebo jsou u babičky, může mít zázračný efekt.

15. Zdravotní problémy z přetížení
Nečekejte, až bude nejhůř. Najděte si čas na preventivní kontroly a péči o své tělo.

16. Nedostatek inspirace na vaření
Vytvořte si týdenní jídelníček a zapojte rodinu do rozhodování. Inspiraci můžete najít na internetu nebo v jednoduchých kuchařkách.

17. Pocit izolace na mateřské dovolené
Mateřská není vězení. Vyrazte ven, navštěvujte herničky, kurzy nebo kavárny. Kontakt s jinými lidmi je důležitý.

18. Problémy s výchovou dětí
Pamatujte, že žádné dítě není dokonalé. Hledejte rady, čtěte knihy o výchově, ale hlavně se spoléhejte na svůj instinkt.

19. Nedostatek pohybu
Začněte malými kroky – třeba procházkou s kočárkem. Cvičení doma nebo jóga pomůže zlepšit náladu i kondici.

20. Pocit, že nemáte kontrolu nad životem
Vytvořte si seznam priorit a zaměřte se na to nejdůležitější. Nemusíte dělat všechno najednou.

21. Problémy s hranicemi
Naučte se říkat „ne“ bez pocitu viny. Vaše energie je omezená, a proto je důležité ji směřovat tam, kde je to opravdu potřeba.

22. Vyhoření
Pokud cítíte vyčerpanost a apatii, zpomalte. Vyhledejte pomoc – ať už u partnera, přátel, nebo odborníka.

23. Strach z hodnocení ostatních
Nesnažte se vyhovět všem. Důležité je, co cítíte vy a vaše rodina, ne názory druhých.

24. Problémy s rovnováhou mezi prací a rodinou
Stanovte si jasné hranice mezi pracovním a soukromým životem. Práce počká, rodina ne.

25. Chybějící pomoc s hlídáním dětí
Zkuste si najít pečovatelku nebo požádejte rodinu o pomoc. I pár hodin týdně vám může ulehčit.

26. Pocit přehlcení informacemi
Omezte čas strávený na internetu. Důvěřujte svému úsudku a vyberte si jen ověřené zdroje.

27. Zapomínání na vlastní zdraví
Věnujte se prevenci – zdravý životní styl se odrazí i na vaší rodině.

28. Strach z nezvládání emocí
Všichni občas vybuchneme. Důležité je se omluvit, poučit se a jít dál. Jste jenom člověk.

29. Nedostatek uznání
Řekněte si o poděkování. Partner i děti často nevnímají vše, co děláte, pokud jim to nepřipomenete.

30. Chybějící rovnováha mezi rodičovstvím a vlastním životem
Připomeňte si, že být maminkou je jen část toho, kým jste. Vaše sny a ambice jsou důležité – najděte si čas je realizovat.

Milé maminky, nezapomínejte, že i když svět mateřství přináší spoustu výzev, jste silné a schopné zvládnout vše, co vám život přinese. Dovolte si být nedokonalé, dělat chyby, ale hlavně – být šťastné. Protože šťastná máma = šťastná rodina.

Poslední dobou se často cítím unavená a frustrovaná. Život letí zběsilým tempem, pořád něco nestíháme a máme pocit, že se jen honíme za povinnostmi. Můj partner tráví většinu času v práci, aby nás finančně zajistil, a já jsem většinu dní sama s dětmi. Ráda bych se věnovala práci, která mě naplňuje, ale mateřství v dnešní době často vyžaduje obrovské množství času a energie. Navíc řešíme jako spousta jiných rodin otázky financí, času a prostoru, které nás někdy tlačí do kouta. Občas mám pocit, že nám život protéká mezi prsty, děti rostou příliš rychle, a my nemáme dostatek prostoru ani jeden pro druhého, ani pro ně.

Právě proto jsem se rozhodla založit projekt Frustrovaná máma. Chci sdílet svou realitu – tu opravdovou, ne jen tu načančanou, jak často vídáme na sociálních sítích. Mým cílem je ukázat, že v tom nejsme jako mámy samy, a vytvořit bezpečné místo, kde si budeme moci povídat, sdílet zkušenosti, rady a tipy. Ať už půjde o cestování, aktivity s dětmi, výlety, nebo třeba doporučení produktů, které nám usnadňují život. Chci být autentická a přinést trochu podpory a inspirace do každodenního života nás, maminek.

Jsem přesvědčená, že mateřství v 21. století je krásné, ale zároveň plné výzev, které často nejsou vidět. A právě o tom bych chtěla mluvit – otevřeně, upřímně a s respektem. Tak pojďme spolu sdílet, povídat si a pomáhat si na téhle náročné, ale nádherné cestě.

Těším se na vás,
Míša – Frustrovaná máma